Petr Čekyl (CZ)

Západ slunce nad Manhattanem

noreply@blogger.com (peterxxl) — Thu, 07 Jan 2010 05:47:00 +0000

Testovací příspěvek, abych vyzkoušel blogování z iPhonu. Ale nebojte, o západ slunce nepřijdete. Nafoceno také iPhonem.

- Posted using BlogPress from my iPhone

Apple iTablet již v lednu 2010?

noreply@blogger.com (peterxxl) — Thu, 24 Dec 2009 20:41:00 +0000

Na internetu se objevilo, že 26. ledna se bude pravděpodobně konat speciální Apple konference, kde bude představen dlouho očekávaný tablet od Apple. Někteří vývojáři iPhone aplikací již prý dostali email od Apple, aby svoje aplikace upravili pro větší rozlišení. Tablet tedy asi nebude plnohodnotný počítač s Mac OS X, ale spíše vylepšená a zvětšená verze iPhonu. Některé zdroje uvádějí, že obrazovka tohoto zařízení bude mít velikost 7 palců. Tablet bude prý v lednu teprve představen veřejnosti, ale na trh bude uveden později.

JooJoo tablet - první multi-touch 12" dotykový počítač

noreply@blogger.com (peterxxl) — Wed, 09 Dec 2009 18:59:00 +0000

Dne 11. prosince bude oficiální představení tabletu s názvem JooJoo. Z internetu jsem vyčetl, že bude mít 12-ti palcovou multi-touch (jako iPhone) obrazovku. Poběží na něm upravená verze Linuxu schopná nabootovat za 9 vteřin. Na tabletu poběží jediná aplikace, a to internetový prohlížeč na bázi WebKitu. Tablet by měl vydržet pracovat 5 hodin na baterii. Uvnitř tabletu bude Intel Atom procesor a tablet by měl mít jeden USB port, jack pro sluchátka a mikrofon a slot na SD karty. Měl by být tenčí než MacBook Air a prodávat se bude za $499. Oficiaĺní stránka je TheJooJoo.com.

Google Chrome pro Mac je konečně venku

noreply@blogger.com (peterxxl) — Tue, 08 Dec 2009 21:26:00 +0000

Když jsem ještě měl počítač s Windows, docela jsem si oblíbil Google Chrome. Když jsem si později pořídil Mac, byl jsem docela zklamaný, že pro něj Chrome ještě není k dispozici. Začal jsem tedy používat Firefox, který jsem pod Windows používal pouze k ladění stránek (FireBug). Safari bylo velmi rychlé, ale nevyhovovalo mi, protože chyběly některé volby pro pokročilejší uživatele. Pak se objevila developerská verze Chrome pro Mac. V prvních buildech byla velmi nestabilní. Později se to podstatně zlepšilo, ale některé věci byly stále hodně nestabilní, např. Adobe Flash plug-in. Pak jsem objevil plug-in Glimps pro Safari, který vyřešil většinu věcí, které se mi na něm nelíbily. Začal jsem na 100% používat Safari. Zatím spokojenost. No a teď je tu beta Chrome pro Mac. Určitě ho alespoň vyzkouším. Co vy?

Nový design blogu a další změny

noreply@blogger.com (peterxxl) — Sat, 28 Nov 2009 15:50:00 +0000

Tento blog běžel zpočátku na Wordpressu. Ale Wordpress chtěl pořád nějaké aktualizace a musel jsem ho zálohovat apod., tak jsem se rozhodnul, že blog přesunu na gůglí Blogger. No a řekl jsem si, že trošku osvěžím vzhled, když už to přesouvám. Tak doufám, že mě to teď bude motivovat více psát. Jinak změny ještě nejsou konečné, je to zatím jen taková beta.

Switchnul jsem na Mac

noreply@blogger.com (peterxxl) — Sun, 17 May 2009 12:23:00 +0000

Potřeboval jsem si koupit nový stroj, když mi ho v Miami sebrali gangsteři. Věděl jsem, že chci opět něco lehkého. Lopatu na sníh už bych si nepořídil. Také jsem ale nechtěl nějakou sračku typu EEE s prťavými klavesami a procesorem výkoným tak, že se počítač začne sekat i když si pustím na YouTube video. Se svojí Toshibou jsem byl celkem spokojen, ale přesto jsem k ní měl spoustu výhrad. Člověk by očekával, že šasi bude u notebooku za 60 000 Kč z kvalitních materiálů a nebude vrzat při každém dotyku, že display bude mít víc pozorovacích úhlů než jeden, takže se ani 2 lidi sedící vedle sebe na film nepodívají. No bylo toho víc, sice drobnosti, ale byly. Chci perfektní notebook.

Dříve bych nad notebookem od Applu ani neuvažoval. Býval jsem věrným čtenářem blogu, který píše Radek Hulán a nijak zvášť jsem po Applu netoužil. Nakonec jsem jsem si ale koupil iPhone. Po strastech se zařízeními vybavenými systémem Windows Mobile (dříve Windows CE) přišla neskutečná úleva (velmi dobře popisuje David Grudl na svém blogu ve článku 8 ½ týdne s iPhone). Řekl jsem si, že když jsem spokojený s iPhonem, mohl bych být i s Macem. Pak jsem ho párkrát viděl v provozu, například u mé sousedky, které ho shodou okolností také ukradli nebo potom v USA u 2 švédů, kteří tam cestovali podobně jako my.

Když jsem se tedy vrátil do Čech bez počítače, měl jsem aspoň nad čím přemýšlet. Na netu jsem našel instační disk Mac OS X upravený od crackerů tak, aby šel nainstaloval na normální PC. Vyzkoušel jsem si ho na matky notebooku a protože jsem byl se systémem spokojen, rozhodl jsem se, že si pořídím MacBook. Volba byla celkem jasná. Chtěl jsem lehký malý notebook s plnohodnotnou klávesnicí a pěkným displejem, takže volba padla na MacBook Air. Tenhle model má ovšem spoustu dalších předností. Klávesnice není pouze skvělá na psaní, ale je také podsvícená, což mi u Toshiby také velmi chybělo. Intenzitu podsvícení displeje lze zesílit tak, že je vše krásně vidět i na zahrádce za slunečného dne. Touchpad podporuje dotyk více prstů, podobně jako iPhone, takže ovládání počítače bez myši je nyní mnohem menší zlo. Naprostá vychytávka je konektor k nabíječce a nabíječka samotná. Konektor je magnetický, takže nehrozí pád notebooku ze stolu při nechtĚném zakopnutí o kabel. Nabíječka je velmi málá a přímo na ní jsou výsuvné packy na zamotání kabelu. V Applu to prostě mají promyšlené do posledního detailu.

Mám těď dost práce, takže další popis nechám na později. Jestli vás zajímají nějaké detaily, pište do komentářů.

Americká ambasáda

noreply@blogger.com (peterxxl) — Tue, 12 May 2009 14:23:00 +0000

Dnes dopoledne jsem byl na americké ambasádě. Na konci května totiž jedu opět do USA, tentokrát ne cestovat, ale pracovat. A proto jsem tam dnes byl. Na cestování už našinec nepotřebuje od loňského podzimu víza, ale na všechno ostatní stále ano.
Takže to byla moje historicky první nástěva tohoto objektu.Ambasáda se nachází na Praze 1. Bezpečnostní kontroly jsou tu velmi přísné, jak už je u američanů zvykem. U vjezdu do ulice stáli dva čeští policisté a kontrolovali každé projíždějící auto - podvozek, motor, kufr... prostě všechno, výbušnina se dá přeci schovat kamkoliv. Před vchodem stáli dva sekuriťáci, kteří celou dobu dělali opičky na sekuriťáky na u jiného vchodu na druhé staně ulice. Hotoví profesionálové :). Uvnitř další sekuriťák u pásu s rentgenem. Kluk přede mnou zapomněl, že má v baťohu mobil a tak si ho sekuriťák dobře podal. Veškerá elektronika musí totiž zůstat u něj, v prostoru ambasády se nesmí nic používat (místo MP3 přehrávače si vezměte třeba noviny). Uvnitř byly mraky lidí. První se jde k okénku 1 nebo 2, kde vám seberou všechno co jste si s sebou přinesli a pak čekáte třeba 45 minut až si vás úředník zavolá. Přijdete k okýnku, sejme vám otisky prstů a řekne vám ať se jdete posadit. OK, sedíte další hodinu dokud si vás nezavolá znovu (noviny jsem si nevzal). První se pokusí zeptat na pár otázek česky, když je odpověď moc komplikovaná nebo rychlá, zeptá se: "Do you speak English?". Následně vám řekne, že pas vám přijde za týden a vy odcházíte. Celkově 5 minut u okénka a cca hodina a tři čtvrtě čekání bez novin :D. Jsem rád, že nebyl žádný problém a že se toto v případě turistiky nemusí už podstupovat.

Prodej několika nepotřebností na Aukru

noreply@blogger.com (peterxxl) — Sat, 09 May 2009 22:43:00 +0000

Jenom taková rychlá zmínka - na Aukru prodávám pár věcí, které již nepotřebuji, tak se mrkněte, třeba se vám to bude hodit.

Microsoft Zune 80GB black - multimediální přehlávač, doporučuje Radek Hulán, já už používám primárně iPhone
Logitech Cordless Desktop Wave - set kvalitní bezdrátové klávesnice a myši od Logitechu
kazetový adaptér pro CD/MP3 přehrávače - hraje pěkně, sám ho používám, ale mám dva
a nakonec: značková nabíječka pro iPhone/iPod do auta - taky dobrá, ale v Americe jsem si koupil komplet invertor i s USB portem, takže pro ni už nemám využití

Ani ne za měsíc totiž poletím znovu do USA (teda pokud dostanu v úterý vízum, tak mi držte palce) a tak rozprodávám zbytečnosti, které jsem si pořídil ještě v době kdy jsem měl dostatek peněz na nákup blbin.

Jinak zápisky z Ameriky ještě plánuju dopsat, takže si nechte tento blog stále ve svých RSS čtečkách.

Černoši s pistolí mi v Miami ukradli notebook

noreply@blogger.com (peterxxl) — Mon, 23 Mar 2009 17:08:00 +0000

Je to tak. Stalo se to včera večer. Jsem zvědavej na co přijdou místní policajti. Do konce dovolené jsem tedy bez PC, pak se snad něco sežene. Nejvíc mě sere, že jsem přišel o některá data, která jsem nestihl zazálohovat před odjezdem. No a notebook byl jeden z těch nejdražších, před rokem a půl mě stál 62 000 Kč. No nedá se nic dělat, aspoň jsme naživu a díky shodě dalších okolností nevzali nic jiného. Až bude čas, tak o tom napíšu víc.

Letenka již zakoupena

noreply@blogger.com (peterxxl) — Wed, 18 Mar 2009 19:54:00 +0000

Tak už známe datum návratu. Díky Martinovi, za rychlou odpověď na Facebooku. Na serveru Kayak.com jsme si koupili zpáteční letenku za $500 (pro jednoho) do Německa. Odlet je v pátek, 10. dubna. Takže 11. ráno přistaneme v Mnichově a nějak se dostaneme do ČR.

Letenky USA - ČR? aneb otázka na čtenáře

noreply@blogger.com (peterxxl) — Wed, 18 Mar 2009 16:31:00 +0000

Dnes jenom krátce: zpáteční letenky ČR => USA od Student Agency se dají koupit již do 10 000,- Kč. To je mi, ale k ničemu, když se potřebuju dostat z USA do ČR. Máte nějaký tip, kde sehnat letenky v podobné cenové relaci... ideálně z Orlanda, popř. z jiným měst na východním pobřeží (New York, Miami a tak). Stačí letenka do Německa, popř. jiného státu sousedícího s ČR. Děkuji předem za případné odpovědi

Cesta pokračuje do Los Angeles

noreply@blogger.com (peterxxl) — Sun, 08 Mar 2009 23:11:00 +0000

Po delší odmlce jsem opět zpátky. Hodně se teď cestovalo, tak nebyl ani čas na psaní, ani připojení k internetu.

Ze sekvojového parku jsme jeli opět směrem k pobřeží do města Morro Bay. Odtud jsme se podél pobřeží vydali směrem na jih. Za zmínku stojí Grover Beach, kde je pláž po které se dá za poplatek $5 jezdit po pláži s autem. Potřebovali jsme auto trošku otestovat, aby jsme věděli, jestli se na něj můžeme spolehnout, tak jsme ho vzali na projížďku po pláži.

Jednou jsme trošku zapadli do písku, ale jinak to auto zvládlo bez problémů. V Santa Barbaře se nám líbila architektura. Místo domů celých ze dřeva a sádrokartonu tu byly klasické zděné/betonové domy, podobné těm v Evropských přímořských letoviscích, např. ve Španělsku. Taky se tam konala nějaká společenská akce, takže hlavní ulice byla uzavřená pro auta. Kousek od centra dění byla zaparkovaná zajímavá dodávka. Byla úplně celá polepená foťáky - starými, novými, těmi na jedno použítí atd. Na poznávačce bylo napsáno CameraVan. Další zastávka byla v Malibu, kde jsme si založili bankovní účty v Bank of America.

Následně jsme pokračovali do Los Angeles. Do LA jsme dojeli pozdě odpoledne a ještě ten den jsme se vydali hledat nápis Holywood. Z dálky jsme ho viděli, ale nikdy jsme ho nenašli. A to jsme bloudili okolo několik hodin až do setmění. Tak jsme našli alespoň Holywood Blvd, což je ta slavná ulice, kde jsou hvězdy se jmény hvězd na chodníku. Těch hvězd je tam strašně hodně, takže něž jsme našli hvězdu Arnolda Schwarzeneggera, tak nás pořádně bolely nohy. Kromě hvězd je to ulice jako každá jiná. Je tam pár zajímavých budov, jako čínské divadlo, ale jinak žádná sláva.

Druhý den jsme šli navštívit internetového Johna. Jan "John" Vaňhara je čech, který již od roku 2002 podniká v USA v mnoha oborech. Zakládá americké firmy (EastBiz), obchoduje s realitami (MillionSaver Homes), prodává plážová kola z Číny (XYZ bikes) a přeposílá zásilky z USA do celého světa (Shipito). O svých aktivitách píše na blogu http://www.podnikanivusa.com/. Pohostil nás výborným japonským čajem jedovatě zelené barvy.Také jsme si s ním domluvili 2 možnosti brigády. Opravit nastavení IP telefonů a kamer v Memphisu, stát Tennessee a úklid bytu, který vlastní na Floridě. Původně jsme sice chtěli jet na sever, do státu Washington a pak po hranici s Kanadou na východní pobřeží, ale nějaký přivýdělek by se nám mohl hodit, tak jsme se rozhodli, že pojedeme podél jižní hranice. Od Johna jsme si ještě druhý den zahráli volejbal na pláži a pak jsme se vydali do národního parku Joshua Tree. Do LA jsme se potom ještě vrátili, ale o tom zase jindy.

Národní parky Yosemite a Sequoia

noreply@blogger.com (peterxxl) — Mon, 09 Feb 2009 20:45:00 +0000

Náš příběh opět pokračuje. Budu ale muset psát chvíli trochu stručněji, protože příběh na blogu má za realitou trošku větší zpoždění. Minule jsme skončili u jezera Tahoe. Odtud jsme se vydali nejkratší cestou k národnímu parku Yosemite.

Když jsme se blížili k městečku Markleeville, začaly nás znepokojovat nápisy na cedulích u silnice. Na jedné z nich stálo: horský průsmyk Monitor v zimě uzavřen. O kousek dál opět cedule, která sdělovala to samé, akorát název průsmyku byl jiný. Řekli jsme si, že snad pojedeme po nějaké větší silnici, ne přes nějaký horský průsmyk. Po několika mílích jsme projeli městečko Markleeville, které vypadalo jako z Westernového filmu. Pokračovali jsme ještě několik mil dál po silnici číslo 89, když v tom se na navigaci objevila odbočka. Po několika metrech za zatáčkou jsme uviděli závoru s obřím nápisem: Road closed. Vedle závory stála cedule s textem: průsmyk Monitor. "No nic" řekli jsme si, "zkusíme pokračovat rovně". Tam totiž začínala silnice číslo 4. Po pár mílích nás čekalo to samé, co vám budu povídat. Před závorou žádný sníh na silnici a za závorou 30cm. Otočili jsme se a hurá zpátky. V Markleeville nám řekli, že oba průsmyky jsou přes zimu uzavřené, takže se musíme vrátit a vzít to oklikou. Shodou okolností nám taky došel benzín. Protože tohle městečko je v zimě v podstatě odříznuté od světa, nechali si za benzín taky pořádně zaplatit. Stál cca tři a půl dolaru za galon, což je téměř dvojnásobek normální ceny. No ale byli jsme rádi, že tam měli vůbec benzín. Po cestě jsme totiž potkali pumpu, na které visela cedulka s textem: pumpa zavřena, došel benzín.

A tak jsme nakonec druhý den dojeli konečně do Yosemite. Sice obrovskou oklikou, přes Jackson, San Andreas a Angels City, ale dojeli. V Yosemite jsme si za 80 babek koupili roční průkazku do všech amerických národních parků. A jelo se na prohlídku. Park Yosemite je jednoduše nádherný. O tom se ani nemá cenu rozepisovat, stačí si prohlednout fotky, které se pokusím zveřejnit na blogu, až budu mít chvíli čas. Obrovské skály prapodivných tvarů, vodopád s křištálově čistou vodou, podivný stromy atd. Z parku Yosemite jsme dojeli až do Fresna. To je jedno z těch větších Kalifornských měst, včetně aglomerace je tam až 1 milion obyvatel. V Clovisu u Fresna jsme strávili noc a druhý den jsme se vydali do dalšího národního parku, tentokráte Sequoia. Během cesty tam jsme si ještě udělali zajížďku na Pine Flat Lake, což je podivné skoro vypuštěné jezero. Nakonec jsme dorazili do sekvojového parku. Je to v podstatě normální les, kde se tu a tam objeví nějaká ta sekvoj, což je strom, jehož kmen má u země obrovské rozměry, ale když se člověk nakonec podívá nahoru, tak s údivem zjistí, že není o moc větší než borovice stojící vedle. Zážitek to byl zajímavý i přesto, že sekvojí je tam spíše poskrovnu, v porovnání s ostatními druhy stromů. Možná proto z toho udělali národní park. Na konci parku se nacházel campground, což je takové místo, kde se dá kempovat i s autem. Okolo prý chodí medvědi, tak tam byli takové ty železné schránky, kam se muselo uložit veškeré jídlo. V tomto campgroundu jsme potkali zajímavou partu. Byla to parta chlapů, kteří jako externí firma udržovali národní parky. V zimě zakládali řízené požáry a v létě zabraňovali neřízeným. Někteří z nich nikdy neopustili USA a tak se ptali, jestli máme v Evropě demokracii, mobilní telefony a tak. Dali nám zadarmo několik konzerv s jídlem, pytel lízátek a mapu Kalifornie, kde nám vyznačili zajímavá místa. Prostě fajn týpci.

Pak jsme šli spát. Medvěd v noci nepřišel, takže nic zajímavého. Ráno jsme vyrazili na cestu - opět směrem k oceánu.

Město, kde bydlí Barbar Conan a jezero Tahoe

noreply@blogger.com (peterxxl) — Wed, 28 Jan 2009 17:54:00 +0000

Po San Franciscu jsme se rozhodli navštívit jezero Tahoe, které leží na hranicích mezi Kalifornií a Nevadou. Při pohledu do mapy jsem zjistil, že nám v cestě stojí Sacramento, hlavní město Kalifornie a tedy asi i sídlo kdysi mohutného představitele Barbara Conana, Arnolda Swarzenegera.

Do Sacramenta jsme dojeli večer, když už nebylo téměř nic vidět. A tak se rozhodlo, že se půjde spát.

Měla to být naše první noc v autě, které jsme koupili v San Franciscu od tamní mafie. V navigaci jsem tedy našel místo u nějakého parku, který se nacházel na druhé straně řeky, která Sacramentem protéká. Po chvíli ježdění kolem, jsme konečně našli místečko, kde se dalo pravděpodobně parkovat. Bylo to relativně klidné místo, téměř v přírodě, jen občas po silnici za námi projelo nějaké auto. Uložili jsme se ke spánku. Asi po hodině mě Emil budí. „Co se děje?“, ptám se rozespale? „Jsou tu policajti“. Víc už nebylo třeba vysvětlovat, okamžitě jsem pochopil, jakmile jsem úplně otevřel oči. Auto bylo celé prozářené silnými světlomety z jejich vozu. Udělali oblouk kolem zadní části auta, pustili houkačky i majáky a odjeli. Celé to trvalo asi tak půl minuty. Řekli jsme si, že tu asi můžeme stát nebo měli něco důležitějšího na práci a tak to nechtěli řešit a odjeli. Po chvíli jsme opět usnuli. Za další hodinu tu byli znovu. Tentokrát mě nemusel budit Emil, vzbutilo mě všudypřítomné modročervené světlo. Když policista zaklepal na okno, byl jsem už plně při smyslech. Stáhnul jsem okýnko a ptám se co se děje. On se na oplátku ptá: „Kdo jste?“. Odpovídám, že turisti z České republiky. Usměje se a ptá se jestli nejsme ******. Nerozuměl jsem mu a tak se ptám „Kdo?“. Odpoví „bad guys“ a usměje se ještě víc, už asi neočekává odpověď. Nakonec si ještě řekl o nějaký průkaz totožnosti. Já jsem mu dal pas a Emil český řidičák. Zašel si do auta ověřit, zda opravdu nejsme „bad guys“. Během minuty byl zpět a vrací nám naše doklady. Ptám se, jestli je legální spát v autě. Říká, že ano, ale že není bezpečné tu spát, že nás tu může někdo okrás nebo zastřelit. Ptám se tedy, kde máme spát. Odpovídá, že kousek odsud je parkoviště, kde spí kamioňáci, že tam je to fajn a ještě rychle řekne název nějaké ulice. Opět mu nerozumím a tak zapínám navigaci. On mi následně náhláskuje jména ulic, které se tam kříží. Pak nám popřeje šťastnou cestu, nasedá do auta a odjíždí. Sympatický policajt, říkáme si a vyrážíme na parkoviště kamioňáků.

Když jsme se ráno probrali, vyrazili jsmena procházku po Sacramentu. V zápětí jsme zjistili, že město je téměř prázdné. Pak jsme usoudili, že je byl zrovna nějaký státní svátek. Úplně v downtownu (centru) jsme asi nebyli, ale město nic moc. Viděli jsme zvedací železný most přes řeku, který byl natřený podivnou žlutou barvou. Kdysi prý někdo prohlásil, že to nejhezčí most v celé Americe. Pak jsme viděli veverku v parku, v dálce dům, se střechou na čínský způsob, pár mrakodrapů, umístěných celkem daleko od sebe (v San Franciscu byli jeden vedle druhého) a nakonec ještě City Hall. Usoudili jsme, že tady asi tráví důchod Arnold, kdysi nepřekonatelný kulturista a akční herec, nyní guvernér Kalifornie.

Okolo poledne jsme vyrazili směr jezero Tahoe. Jezero se nachází ve značné nadmořské výšce, takže již po cestě byly vidět zbytky sněhu na krajích silnice. Když jsme dorazili k jezeru, zjistili jsme, že se na březích jezera bobuje. Navzdory tomu, že byly kraje jezera zamrzlé a okolo břehů se držel sníh, bylo hodně velké teplo a dalo se chodit celkem na lehko. Voda v jezeře byla ale krutě ledová. Našli jsme rozbitý bobovací talíř a parkrát jsme se také svezli. Následně jsme se přesunuli do centra městečka, které leží na jižním konci jezera. Zde jsme si dali obrovský hamburgr a zmrzlinu. K večeru jsme se opět vydali na další cestu. Zážitek to byl skvělý. Jezero je hodně velké a z větší části je obklopeno horami. V zimě se zde lyžuje a v létě to je perfektní rekreační oblast s možností koupání v křišťálově čisté vodě.

A to je pro dněšek opět vše. Další zastávka je národní park Yosemite. Pokud vás něco zajímá detailněji, pište do komentářů.

Dobrodružství pokračuje…

noreply@blogger.com (peterxxl) — Thu, 22 Jan 2009 20:57:00 +0000

San Francisco je velké město, kde je k vidění nepřeberné množství věcí. Troufám si říct, že jsme zvládli navštívit tak jednu tisícinu toho, co se zde nachází. Navíc se zde konají různé sezónní akce, takže, aby člověk viděl všechno, musel by tu být minimálně jeden rok v kuse. Jen pro zajímavost, v době když jsme tu byli my, bylo uprostřed hlavního náměstí Union Square postavené umělé kluziště, takže si člověk mohl kdykoliv jít zabruslit na led pod palmami v krátkém tričku. Poslední věc, kterou bych chtěl uzavřít kapitolu o San Franciscu, je koupě auta.

Protože se blížil konec našeho domluveného noclehu přes CouchSurfing a celkově jsme se chtěli posunout dál, zbývala vyřešit jedna zásadní věc – sehnat nějaké přibližovadlo. Jelikož jsme neměli ponětí, kde se čtvrti s prodejci aut (tzv. car dealery) nachází a prozkoumat to s použitím MHD by bylo hodně na dlouho, rozhodli jsme se, že si na 24 hodin půjčíme auto z půjčovny. Při výletu do Oaklandu jsme si zjistili ceny celonárodní půjčovny Enterprise, když jsme šli zrovna okolo. Ceny nebyli zrovna přívětivé a tak jsme po návratu z Oaklandu začali pátrat na internetu. Ceník celonárodních automobilek se od sebe nijak zásadně neliší, ale zase je výhoda, že se dá auto vrátit třeba na druhém konci Ameriky. Nakonec se nám za pomoci Google podařilo najít půjčovny City rent-a-car, což byla pouze malá místní půčovna, která měla v SF asi 2 pobočky. Ceny byli cca o 40% lepší. Auto sice nešlo vrátit někde jinde, takže jsme byli omezeni jen na nejbližší okolí, ale pro naše potřeby dostačující. Do půjčovny jsme se dopravili MHDčkem a auto jsme si půjčili na 24 hodin za $70. Musím vás však upozornit na jednu věc, ceny a různé vnitřní opatření , jako třeba že vám nekteré auto nepůjčí, když máte pod 25 nejsou vůbec nikde zakotvené. Přijdete jednou, něco vám řeknou, odejdete a když přijdete opět za 5 minut, tak je cena o deset procent vyšší a auto, které vám posledně nabídli nyní nechtějí půjčit, protože vám není 25 a výše a menší samozřejmě zrovna nemají. Zde je tedy doporučeno smlouvat a strašit, že půjdete jinam a za chvíli nebude stát v cestě žádná překážka. Zachvíli jsme si to už valili po San Franciských silnicích v šíleném kabrioletu značky Chrysler PT Cruiser. Ten den jsme se jeli podívat na otočku do San José, ale cesta se nakonec ukázala delší, než jsme si mysleli, takže jsme moc „car dealerů“ nenašli. Druhý den jsme měli auto vrátit do dvanácti hodin, tak jsme se vydali na průzkum do čtvrti Mission, kde by se prý měli nacházet nějací „car dealeři“ s levnými auty. Jedná se totiž o chudší čtvrť, obydlenou převážně imigranty ze střední a jižní ameriky. Po několika nevhodných dealerech, kde ceny nejlevnějších aut byly stále zcela mimo náš budget, jsme konečně narazili na slibně vyhlížející bazar. Oprýskané nápisy “car dealera“ s názvem Pan American Motors, umísteného kousek od hradu, kde se nátáčí porno a plácku, kde každý víkend prodávali mexičtí přistěhovalci kradené zboží, věstily úspěch. Při následném seznámení se s personálem bazaru, bylo teměř jasné, že nakoupíme právě tady. Majitele se slunečními brýlemi i jeho věrného poskoka Henryho si lze opravdu jen stěží představit v jiné profesi. Majitel byl muž ve středních letech, který jen neustále chodil okolo, moc nemluvil a podezřívavě nás zkoumal a jeho poskok Henry byl starší kulhavý chlapík, který nenáviděl Ameriku a za celých 50 let práce pro „car dealery“ neměl jediný den dovolené. Oba vypadali jako ukázkoví mafiáni. Henry s námi vykoušel všechna 3 auta, která měla na okně cenovku s hodnotou nepřesahující $1400. Jednalo je o Toytotu, Chrysler a Hondu. Toyota a Chrysler vypadali hodně dobře, ale jakmile jsme však vyjeli na silnici, bylo jasné, že to jsou vraky. Asi nejstarší a nejhůře vypadající auto, Honda Civic z roku 1985, nevydávalo během zkušební jízdy žádné zvuky navíc a mělo najeto o polovinu méně než předchozí dva vozy. Majiteli jsme oznámili, že bysme rádi Hondu, ale nedáme za ni více než $1000. Z jeho úst se asi po dvou vteřinách ozvalo „Henry, prodej jim to“. Šli jsme do kanceláře a Henry s námi vyplnil potřebné papíry a při odchodu nás ješte pochválil, že jsme si vybrali dobrou dobu - je prý krize, jinak by nám to majitel neprodal tak lacino. Ještě nám stihnul dát pár dobře míněných rad na cestu, jako že třeba nemáme nikomu pomáhat a už jsme jeli ve vlastním autě směrem k Sunset District pro naše bágly.

Poslední noc v San Franciscu jsme strávili u jednoho počítačového programátora, kterého jsme našli na poslední chvíli přes CouchSurfing. Shodou okolností bydlel v části Mission, kousek od pornohradu i „car dealera“. Druhý den nás ještě stihnul pozvat na snídani za $30 a kolem poledne už jsme si to mířili do Sacramenta, havního města Kalifornie.

Welcome to San Francisco!

noreply@blogger.com (peterxxl) — Mon, 19 Jan 2009 07:07:00 +0000

Tak tu máme pokračování našeho přiběhu. Jistě si vzpomínáte, že předchozí příspěvek skončil na letišti. Jenže tím jsem myslel pouhý výstup z letadla. Po výstupu jsme prošli strašně dlouhou chodbou, až do velké haly. Na stěnách této chodby byly velké nápiny "Welcome to San Francisco" a malba slavného Golden Gate Bridge, takže jsme se tam hned museli vyfotit - naše první oficiální americká fotka.

Hned u vstupu do haly byl americký úředník, který vyřával na celé kolo, že doprava se mají řadit američtí občané a držitelé dlouhodobých víz (zelených karet) a nalevo turistí. Šli jsme tedy doleva a pŘed námi se objevily obrovské fronty lidí všech národností a barev, čekající na vpuštění do země svobody. Na začátku každé froty byla budka, kde seděl imigrační úředních, který rozhodoval o tom, zda bude dotyčná osoba vpuštěna do země nebo poletí prvním letadlem zpět. Podle rad z internetu jsme se zařadili do fronty na jejímž konci byl úředník asijského původu, prý jsou mírnější. První jsem šel na řadu já. Úředník mi položil pár otázek na účel cesty, kde pracuji (řekl jsem "internet company like Google" - vypadalo to, že pochopil, že pracuji přímo v Googlu - realita: jsem nezaměstnaný) a jak dlouho tu hodlám být. Pak mi sejmul otisky prstů a šel jsem. Ještě jsem mu řekl, že kamarád neumí moc dobře anglicky, tak mi řekl, že můžu stát opodál. Pak tedy přistoupil Emil. Ptal se opět kde pracuje, odpověděli jsme "pojištovna", zeptal se jak dlouho, odpověděli jsme "půl roku" a on na to "ty tam pracuješ jen půl roku a jedeš na 2 měsíce na dovolenou, to bych chtěl taky" a začal se smát. Byl to docela pohodář, vrátil Emilovi pas šli jsme.

Tak jsme teda v Americe. Vzali jsme si naše zavazadla a vydali se ven z letiště. Měli jsme domluvené ubytování u jednoho mladého páru přes CouchSurfing. Od nich jsem měl instrukce, jak se dostak k nim domu veřejnou dopravou, protože prý mají moc malé auto. Přímo na letišti se nacházela stanice metra BART. Jízdenka do BARTa nebyla za pevnou sazbu jako je to třeba v praze, ale u jízdenkového automatu bylo napsáno kolik to stojí na jakou stanici. Podle informací jsme se měli dostat na Civic center, což stálo $5.50. No první se nám to zdálo trošku moc, ale koupili jsme si je. Jeli jsme asi půl hotiny metrem a vystopili na Civic center. Teď jsme měli přestoupit na jiné metro jménem MUNI. Řekli jsme si ale, že se podíváme chvíli jak ta Amerika vlastně vypadá a vylezli jsme na ulici. Bylo už večer, takže byly vidět jen osvětlené ulice a pár vyšších budov. Hned na rohu byl Burger King, tak jsme si dali prvního amerického hamburgera za dolar a něco. Věci v Burger Kingovi chutnají podobně jako v McDonaldu u nás. Pak jsme si řekli, že bysme mohli ušetřit za hromadnou dopravu a dojít to pěsky. Zadali jsme tedy do navigace, kterou jsme vzali s sebou ulici a číslo domu, kde jsme měli bydlet. Tehdy jsme poprvé pochopili, jak je tu všechno daleko. I když to na mapě vypadalo jen kousek, bylo to od sebe vzdálené 10km. Pak jsme se podívali na mapu a zjistili jsme, že letiště je odsud vzdálené asi 40km. Uznali jsme, že cena za metro byla celkem v pohodě. Nasedli jsme teda na MUNI metro. Jezdilo tam asi 6 linek po stejné koleji, takže člověk musel dávat pozor, který vlak jede tam, kam potřebuje. Nasedli jsme na L'Taraval a po chvíli jízdy jsme zjistili, že to je metrotramvaj. Chvíli jsme jeli velkou rychlostí v podzemí a pak jsme najednou vyjeli na ulici. Z vagónu se vysunuly schůdky a byla z nás tramvaj. Stanice nikdo nehlásí a všechny jsou na znamení, pokud na zastávce někdo nestojí. Můsíte tedy dávat pozor, kdy vystoupit. Když jsme vystoupili, museli jsme ujít pěšky ještě asi 800m. Zazvonili jsme na zvonek a zachvíli jsme byli uvnitř a chystali si rozkládací gauč ke spánku.

V následujících dnech jsme se nestačili divit. Všechno je tu úplně jinak, než je obvykle v České republice, popř. v Evropě. Všechno je tu strašně daleko. Bydleli jsme ve čtvrti, kde byly ulice lemované nekonečnými řadami domků v řadě. Většina domů je tu ze dřeva. Domky v této čtvri byly mále, obvykle 2 nadzemní patra a žádný sklep nebo tak něco. Protože jsou nalepené jeden na druhý, tak mají většino ujen jedno nebo dvě okna do ulice a obdobný počet na zadní straně. Díky tomu jsou v domě běžné místnosti zcela bez oken. Tady to byl obývák, kde jsme spali a koupelna. Silnice jsou široké a po obou stranách stojí auta jedno vedle druhého. Před domy často není žádná zahrádka, ale beton, aby se tam dala zaparkovat další auta. nad silnicí visí tuny drátů protože elektřina, kabelovka a další věci byly v naší čtvrti vedené zásadně na dřevěných sloupech. Zakopávaní drátů do země tu asi neznají. V naší čtvrti bylo asi 80% číňanů. V podstatě jsme druhý den po příletu potkali úplné mininum bělochů. Většina cedulek a nápisů je v SF přeložena do čínštiny a španělštiny. Běžně tu jsou k vidění reklamní billboardy v čínštině, čínské nápisy na bankách i zdravotnických zařízeních. Později jsme zjistili, že například ve čtvrti Mission jsou zase samí Mexičani a všechnu je tu zase španělsky. Ulice se tu kříží ve většině případů pravoúhle. Když nejsou na křižovatce semafory, tak má přednost ten, kdo na ni vjede první. V naší čtvrti byly vodorovné ulice pojmenovany slovními názvy, pričemž byly seřazeny abecedně a ulice svislé byly označeny čísly a opět šli popořadě. Byla to tedy taková šachovnice.

Ve městě je několik velkých městských parků. Když říkám velkých, myslím tím opravdu velkých. My jsme byli třeba v parku Golden Gate, který je tak velký, že se nedá za jeden den zdaleka projít. V parku byla též botanická zahrada, kde byl vstup zdarma. V ulicích rostou různě všechny možné druhy zeleně. Listnaté a jehličnaté stromy jsou tu běžně k vidění vedle obrovké palmy. Roste tu nepřeberné množství druhů dřevin i bylin. Věci, které se pěstují v ČR v květináčích tu rostou lidem na zahrádkách a přitom dosahují několika násobných rozměrů. Toto mě přivádí k tomu, že jsem se vlastně ještě nezmínil o počasí. Po celou dobu, co jsme byli v San Franciscu, tedy nějakých 6 dní bylo nádherně. Ve stínu okolo 20°C, na sluníčku tak 25. Obloha úplně modrá, bez mráčku. Foukal lehounký větřík od moře. Bylo to asi nejlepší počasí, které si dovedu představit. Náš dům byl kousek od pláže. Kouskem myslím asi 1 km. Písek byl krásně vyhřátý, takže na opalování se nebo třeba piknik úplě ideální. Voda bohužel studená, vhodná jen pro surfaře v neoprénu - přeci jen je teprve leden.

Mentalita lidí v USA je zcela odlišná od toho, na co jsme zvyklí. Vetšina lidí je až přehnaně milá a lidi vás na ulici běžně zdraví, ptají se jak se máte, případně se snaží navázat konverzaci. Je tu také hodně žebrajících lidí, ale i když jim nic nedáte, tak vám popřejí hezký den. V barvě pleti jsou mezi čtvrťmi obrovské rozdíli. V jedné jsou samí asiaté, v další hispánci nebo černoši. Stejně tak architektura staveb se velmi liší. Od malých řadových domků v naší čtvrti Sunset, přes několika patrové domy s venkovním požárním schodištěm v Mission, po mrakodrapy v Downtown. A to zdaleka není celý výčet.

No tak to bude pro dněsek vše. Je opět večer a dnes jsme, po šesti dnech strávených v san Franciscu a okolí, první den v Sacramentu, hlavním městě Kalifornie. Jsme tu naším vlastním autem, které jsme koupili předečírem za 1000 dolarů od mafiánského "car dealera". Ale o tom až někdy jindy.

Před odletem a během letu

noreply@blogger.com (peterxxl) — Fri, 16 Jan 2009 07:13:00 +0000

Tak jsem již třetí den v Americe, ve městě, které zná minimálně z filmů asi každý - San Francisco. Nejprve jak to tedy probíhalo den před odletem a jak to dopadlo s pasem mého kamaráda, který se jentak mimochodem jmenuje Emil (to proto, abych ho nemusel stále nazývat můj kamarád).

Já jsem v pondělí 12. moc vstal velmi brzo, abych stihl zařídit všechny důležité věci, které jsem v předchozích dnech z různých důvodů odkládal. Zabalil jsem si většinu věcí, vyhledal jsem si ještě pár itinerářů cest po USA, vypracovaných někým jiným (hlavně kvůli imigračnímu úředníkovi) a nakonec vydal okolo osmé ráno do centra města zařídit pár úředních úkonů, jako odhlášení pojistky auta apod.

Okolo deváté jsem se sešel s Emilem a společně jsme šli na radnici, zjistit, jak je na tom jeho pas. No a pas..... chvilka napětí.... přišel. Perfektní začátek, bude lepší když budeme cestovat ve dvou. Společně jsme potom oběhli pár obchodů a dokoupili poslední chybějící vybavení. Už jsem se nemohl dočkat druhého dne.

Úterý, den odletu: Vzhledem deficitu spánku z předcházejícího dne jsem málem zaspal. Vzbudila mě naštěstí babička, která mi volala, že mi připravila svačinu. Takže jsem vstal o trochu později než jsem plánoval, ale pohoda. Přijel Emil a šli jsme ještě nakopit nějaký český alkohol jako dárek pro Amíky. Pak jsme se vydali na cestu do Prahy na letiště. Dorazili jsme akorát na čas, asi 2 hodiny před odletem. Sice jsme poprvé netrefili na správný terminál, ale napodruhé to vyšlo - jsou tam totiž jen dva. Přišli jsme při tom ale na zajímavé zjištění: parkovné na parkovišti terminálu 1 je 100 za každou započatou půlhodinu, kdežto u terminálu 2 byla cena 4x nižší, a to 50 Kč za každou započatou hodinu. Přitom byla parkoviště od sebe vzdálena asi 100 až 150 metrů. No nic, nebudu to dál rozváděl. V letištní hale nás odchytnul pracovník Lufthansy a ukázal nám elektronický check-in. Lidské zroje jsou holt moc drahé, tak začínají přecházet na automaty, kam strčíte pas a ono vám to vytiskne palubní lístky.

Dvě hodinky uběhly jak nic, následně přišlo loučení a hurá do letadla. Letěli jsme s přestupem v Německu. Do Mnichova jsme letěli malým pohodlným letadýlkem, které mělo jen 4 sady sedadel, tedy 2 na každé straně. Byl hezký výhled z okna, protože jsme letěli relativně nízko. Svět z ptačí perspektivy je opravdu zajímavý - pokud máte źajem si nějaké povedené letecké fotky prohlédnout, doporučuji blog Iva Lukačoviče, zakladatele Seznamu.

Letiště v Mnichově je velké, hodně velké. Tedy alespoň podle mého názoru. Měli jsme necelé 2 hodiny času a tak jsme si to tam trochu prošli. Velké množštví předražených obchodů a automaty na čaj zadarmo. Letadlo mělo odlétat v 15:45, tak jsme se asi v 15:05 vydali k bráně (gate). Hned u první kontroly nás chlapík upozornil, že jdeme pozdě, že tam bude ještě několik ''security checks". A měl pravdu: prohlídka na nebezpečné předměty byla dost důkladná, někteří lidú si i sundavali boty a běhali tam v ponožkách. Pak následovala druhá kontrola pasů, kde chtěli vědět i adresu, kde budeme bydlet v Americe. Přitom se po tom, co jsem ji pracně vydoloval z baťohu, ukázalo, že už ji tam má vyplňenou z check-inu. Nakonec jsme se do letadla dostali. Letěli jsme velkým AirBusem, který měl v Economy třídě 8 řad sedadel. Hned po vstupu došlo k malé potyčce, protože podivný důchodce obsadil Emilovo místo a odmítal si nechat vysvětlit, že má sedět jinde. Nakonec to ošéfovala přivolaná letušká, která nám dala samozřejmě za pravdu a nasraný důchodce si odsedl. Let byl dost zdlouhavý, ale v každém sedadle byla dotyková LCD obrazovka, kde se dali sledovat filmy a nalévali nám zadarmo whisky, kolik jsme chtěli.

Asi po 12 hodinách letu jsme v cca 18:30 pacifického času dorazili do San Francisca. O tom budu psát ale až jindy. Teď tu je 22:10 a jsem dost ospalý, takže jdu na kutě. Tak příště...

Petříčkova cesta do Ameriky - v kinech od 13. 1. 2009

noreply@blogger.com (peterxxl) — Mon, 12 Jan 2009 05:01:00 +0000

Cestování - to je hlavní důvod, kvůli kterému jsem opustil Seznam.cz. Ale abych se vám přiznal, zatím jsem toho cestování moc nepodniknul, nepočítaje výlet do Německa a Polska a samozřejmě výlety na hory, po místních vesnicích, cesta do Olomouce apod. No a jelikož jsou tomu už 3 měsíce, co jsem nezaměstnaný, je čas na změnu - zítra letím do San Francisca. A jaký je příběh na pozadí?

Asi tak před třemi týdny jsem při brouzdání vodami internetu náhodou narazil na levné letenky od Student Agency. Všude propagovali slogan "Do Ameriky za necelých dest tisíc" nebo tak nějak. No nechal jsem se zlákat a kliknul jsem. Chtěl jsem sice na jaře, až se udělá trochu teplo, cestovat po Evropě stopem, ale říkám si: "Věčně prosluněná Amerika za desítku, no to bych musel být blbec, abych tam nejel." Navíc jsem si při letmém prozkoumání internetového bankovnictví všiml, že na účtě není zdaleka peněz, co na začátku. "No, radši někam pojedu, než to všechno utratím za blbosti," říkám si.

Po přečtení detailů jsem ale opět lehce vystřízlivěl. Za 10 000 je to do New Yorku, v tuto dobu celkem studeného. Teplé destinace, jako Florida nebo Kalifornie ještě minimálně o 50% dražší. No nevím co jsem vlastně čekal, ale řekl jsem si teda, že když výlet do Ameriky, tak jedině do tepla. A když na výlet, tak pořádně daleko. Výběr tedy padl na Kalifornii, konkrétně San Francisco. Los Angeles bylo dražší a usoudil jsem, že bude lepší tam dojet po pevnině. Z amerických filmů mám zažito, že Kalifornie, to jsou pláže s opálenýma holkama, palmy, Arnold Schwarzenegger, krásná příroda, kabriolety, Mexiko za humny, Holywood a tak dále, každý si jistě představí dalších 20 věcí. Byla to tedy jasná volba. První věc, co jsem tedy udělal, byla koupě letenky - všechno ostatní už se zařídí.

Začal jsem se tedy pomaličku připravovat na cestu. Zatím nijak divoce, jen jsem si pročetl pár textů o tom, jak to vlastně v Americe chodí, na co nezapomenout, na co dát pozor a podobně. Také jsem vyplnil to jejich ESTA povolení, to je taková náhrada turistických víz, akorát se za to nemusí platit a nemusí se nikam chodit (je to po internetu), ale zase to platí jen na 3 měsíce (turistický je na 6). Prostě pohodička, jenže ...

... pak nastal relativně zásadní zlom. Asi po týdnu projevil zájem dobrý kamarád: že prý by jel se mnou. Celé to vzniklo tak, že jsem mu řekl v hospodě, Že jsem si koupil letenku do Ameriky a ze srandy jsem mu říkal, ať jede se mnou :). Jel by, co by ne, ale prý, že nejsou peníze. Jenže, co se nestalo: druhý den mi volá, že doma říkal rodičům, že jedu do Ameriky a oni na něj, jestli prej chce jet se mnou. No co jim asi řekl? Kdo by nechtěl jet, když mu to ještě částečně zafinancují rodiče. Prostě pecka, já měl radost, on měl radost, prostě jsme se všichni radovali ... i když mé tak napadá, že jeho přítelkyně vlastně moc radost něměla :).

Další vystřízlivění však na sebe nenechalo dlouho čekat: zjistili jsme, že má propadlý pas. Klasický problém, ale jak ho řešit, když mi to za 15 dní letí a protože je to low-cost, tak to nejde ani zrušit, ani přesunout na jiné datum. A tak jsme se rozhodli pro to nejradikálnější řešení: kamarád si požádal o pas a přitom si už koupil letenku. Chceme totiž letět spolu, jelikož angličtina nepatří zrovna mezi jeho přednosti a navíc se mi na něj nechtělo nikde moc v Americe čekat.

A jak to tedy vše dopadlo? To se dozvíte za pár hodin, sami to totiž nevíme. Uplynulo 14 dní a pas stále nedostal. Dnes je poslední šance, že ho dostane. Zhruba za 4 hodiny se půjde zeptat na úřad, tak mu držte palce. Já jsem si dneska trochu přivstal, protože toho také musím dost zařídit: odhlásit dočasně auto, zastavit se v pojišťovně, nakoupit ještě nejaké věci a tak. No a jestli dostane kamarád pas, tak to budou ještě větší fofry. Nemá totiž ještě nic připraveného, protože stále neví, jestli vůbec poletí.

Konec první části, pokračování na sebe snad nenechá dlouho čekat.

Fronty na dopravním inspektorátě

noreply@blogger.com (peterxxl) — Mon, 05 Jan 2009 13:17:00 +0000

Před koncem roku byly na dopravním inspektorátě obravské fronty. Politici totiž schválili kontroverzní zákon, který stanovuje platit nemalý ekologický poplatek při prvním přepisu starších aut (podle emisních skupin). U lidí, kteří vlastní starší auto, to pochopitelně vyvolalo šílenství a tak auta prodávali za hubičku, dávali zadarmo, nechávali je sešrotovat nebo si je nechávali ukrást. Následně hurá na inspektorát, vyřídit vše po legislativní stránce.

A tak se stalo, že úředníci měli začít pracovat více než je obvyklé, což samozrějmě neuměli a tak se tvořili na inspektorátech fronty, které často dosahovaly kolosálních rozměrů. Úřední hodiny také nebyly v některých městech moc přijatelné - například u nás v Žatci se na dopraváku pracuje jen v pondělí a středu. Dopadlo to tak, že lidé čekali na úřade již od pěti hodin ráno, přičemž kancelář se otevírala až v 8:00.

Na druhou stranu tento zákon uvítali lidé, kteří by si rádi za nevelký peníz pořídili starší automobil. Já jsem byl mezi nimi, tak jsem musel výše uvedenou situaci vydržet hned několikrát, a to při prodeji starého auta a přepisu nového.

Opel Astra, moje první vlastní auto, které jsem zmínil v novoročním příspěvku jsem nechal zlikvidovat před koncem roku. Na inspektorát jsem se však odmítal po předchozích zkušenostem dostavit (přeci jen čekat ve frontě nasraných lidí skoro 5 hodin není prdel, zvláště, když pak následuje ještě nasranější úředník) a tak jsem to odložil až na nový rok. Dnes, první úřední den v tomto roce jsem se rozhodl navštívit opět DI, doufajíc, že přijdu a po několika minutách budu spokojeně odcházet. Jdu jim tam přeci jen odevzdat espézetky a nechat si dát razítko do techničáku.

K mému překvapení tam byla fronta ne nepodobná té před svátky. Zeptal jsem se tedy čekajících lidí, jaký je důvod dněšní návštěvy úřadu. Odpověd byla jasná: další nový zákon. Ovšem o poznání rozumnější něž ten první. Tento postihuje neplatiče povinného ručení. Pokud tedy nejsou SPZky auta uloženy v depozitu, přetrvává povinost platit povinné ručení i když se s autem nejezdí. Tato povinnost již nějakou dobu existuje, ale ručenní spousta lidí stejně neplatila, protože nebylo možné takovéto lidi vyhledat v dosavadním systému. Nyní ale propojili software České kanceláře pojistitelů se softwarem dopravního inspektorátu a za každý den nezaplaceného ručenní bude pokuta. Nechce se jim ale zpětně zjištovat, kdo s autem doposud jezdil či co s ním vlastně dělal a tak se pokuty budou počítat od 1.1.2009. To samozřejmě u lidí vyvolalo okamžitkou reakci a tak hromadně umísťují SPZky auta do depozitu a na inspektorátě jsou opět fronty jako prase. Naštěstí, uložení značek do depozitu trvá podstatně kratší dobu než přepis, a tak to alespoň trochu odsejpá.

Přišel jsem před osmou, počkal jsem si necelé 2 hodiny a můžu jít domů. Aspoň, že tak...

Google Picasa vs. Yahoo Flickr

noreply@blogger.com (peterxxl) — Mon, 05 Jan 2009 11:25:00 +0000

Včera jsem strávil půl dne nahráváním fotek na Flickr a to nemám hotovou ještě ani polovinu. Jde mi hlavně o zálohování - kdyby se mi podařilo v Americe přijít o noťas, abych to někde měl. Doteď jsem to měl pouze v jedné kopii na noťasu, který nosím všude s sebou. Přemýšlel jsem jestli použít Flickr nebo Picasa. V poslední Picase se mi líbí ta funkce Sync to web galleries, ale zatím to házím na Flickr, protože tam mám Pro účet s neomezenou kapacitou za 25$ ročně. To Google je podstatně dražší.

Otázka na čtenáře: jak skladujete fotky vy?

A poznámka na závěr: tento příspěvek byl napsán a publikován na iPhonu během pobytu na WC ;-)

Reklamace záchodového prkýnka

noreply@blogger.com (peterxxl) — Sun, 04 Jan 2009 15:42:00 +0000

Včera, když jsem jel z Prahy zpět do Žatce, jsem se zastavil v Globusu a požadoval reklamaci záchodového prkýnka. No, netvářili se zrovna přívětivě, co vám budu povídat, ale nakonec mi vrátili peníze. Prkýnko jsem koupil asi před půl rokem a hled při montáži jsem zjistil, že samotné prkýnko je přimontované k pantům šejdrem, takže na záchodě nesedí, tak jak by mělo. Přimhouřil jsem ale oko, přimontoval jsem ho k záchodu taky šejdrem, ale na obrácenou stranu, aby se to vyrovnalo a nechal jsem to být. Když se mi, ale po pár měsících začala loupat chromovaná barva z pantů, rozhodl jsem se, že ho dám na reklamaci. Jenže se mi nechtělo se záchodovým prkýnkem cestovat pražskou MHD, tak jsem to pořád odkládal a odkládal. Včera jsem se nakonec rozhoupal, protože jsem byl v Praze autem a trápilo by mě svědomí, až budu v tý Americe. Tak jsem teď sice bez prkýnka, ale aspoň mám peníze. :)

Koupil jsem si nový foťák - Casio Exilim EX-Z300

noreply@blogger.com (peterxxl) — Fri, 02 Jan 2009 16:52:00 +0000

Jedna taková rychlozpráva. Dneska jsem si koupil svůj první opravdový digitál. Vždy jsem fotil buď vypůjčeným foťákem nebo mobilem. Brzy totiž odlétám do USA a tak jsem si řekl, že by bylo škoda to tam fotit iPhonem. Nevím nakolik bude tohle lepší, ale snad to bude na výsledku znát. Moc foťákům nerozumím, tak jsem vybíral spíše podle designu a ceny :0).

Jelikož ještě nemám nabitý akumulátor, tak sem nemůžu hodit žádnou testovací fotku, tak alespoň fotka foťáku samotného.

Novoroční předsevzetí

noreply@blogger.com (peterxxl) — Thu, 01 Jan 2009 23:55:00 +0000

Zdravím a přeji vše nej do nového roku... Po dlouhé době opět zápisek na blog. Tentokrát se nebudu vymlouvat, proč že jsem to nic dlouho nenapsal - řeknu to na rovinu: měl jsem jiné zájmy a tak jsem se na to prostě vysral. Za tu dobu se udála spousta věcí, takže hezky postupně.

Říká se " jak na Nový rok, tak po celý rok," a to je důvod, proč píšu tenhle příspěvek. Za 12 dní totiž letím poprvé do USA a slíbil jsem pár zvědavým lidem, že jim budu podávat pravidelně zprávy - no a přeci jim nebudu v době internetu telefonovat nebo snad posílat dopisy. Ale nepředbíhejme, o cestě do USA ještě napíšu - těď souhrn toho nejzajímavějšího od posledního zápisku.

Poslední příspěvek je z dubna 2008, to jsem změnil pracovní pozici v rámci firmy. Z webmastera jsem přeskočil na produktového manažera. Práce byla náročnější, ale rozmanitější a zábavnější. Po cca půl roce jsem si řekl, že jsem ještě moc mladý na to, abych pořád pracoval. Poté co jsem objevil na internetu server CouchSurfing (o tom také někdy příště), jsem si řekl, že bych se mohl podívat do světa. Dokud to je možné, všichni totiž říkají, že čím budu starší, bude to složitější - já jim sice moc nevěřím, ale alespoň jednou jsem dal na jejich rady. Navíc se naskytla ještě jedna speciální příležitost - jedna rodinná známá se přestěhovala do Kanady, takže tam bych se mohl také v rámci cestování podívat. Rozhodl jsem se tedy podat výpověď a ukončit tak kariéru v Seznamu.

Skončil jsem na začátku října. Z Prahy jsem se přesunul zpět do Žatce, kde jsem vyrůstal a pobývá tam víceméně zbytek rodiny. Po pár týdnech nic nedělání jsem si začal zvykat na nicnedělání. Řekl jsem si tedy, že si ještě chvíli před cestováním odpočinu.

Když jsem se šel přihlásit na Úřad práce, potkal jsem po cestě auto s nápisem "Prodám za 6 000,- Kč." Zamával jsem tedy na chlapa tmavší pleti uvniř a zeptal jsem se, zda je možné si dnes auto vyzkoušet. Odpoledne jsem k nim zašel domů. Klasická cikánská rodina. Bydleli v panelákovém bytě a u nich doma byla právě spousta bratranců, sestřenic a jiných příbuzných. Zrovna si koupili Peugeot 206cc za 300 000, tak se rozhodli prodat svoje staré přibližovadlo. Jednalo se o '91 Opel Astra 1.6 modré barvy. Auto zvenku otlučený snad ze všech stran, ale motorově v dobrém stavu - takže ještě ten den jsem ho měl za 5 500,- přepsané na sebe. Moje první vlastní auto - hurá. Kamarád Radomír si zrovna před nedávnem koupil '91 Opel Kadett za desítku.

Posléze jsem se tedy začal aktivně věnovat odpočinku. Abych vás už dále nezatěžoval, tak jen co jsem dělal ve zkratce.

sledování filmů a seriálů - zkouknul jsem dost filmů a seriálů, ze seriálů mě zaujalo anglické Hustle

opravy a úpravy na autě - auto sice jezdilo, ale bezúdržbové zdaleka nebylo, a tak jsem vyměnil sezení u počítače za ležení pod autem a hrabáním se pod haupnou

svářečský kurs - v rámci možnosti rekvalifikace na Úřadu práce jsem se dobrovolně zúčastnil 3-týdenního svářečského kursu - zajímavá zkušenost a zajímaví lidé (16ti letý feťák, kterýho vyhodili ze školy i z práce - kurs bezdůvodně těsně před zkouškami opustil, dále třeba cikán, kterýmu se zabodl hřebík do oka, když řezal na cirkulárce a tak kurs nedokončil, protože mu to prý nedělalo dobře na oči a další)

několika denní výlet Astrou do Německa a do Polska - Německo = klasika: milí lidé, pěkný silnice, všechno dokonale upravený - Polsko = drsný, ale hezká příroda - o tom někdy příště

No, sice to zdaleka není všechno, ale už se mi teď nechce psát a vás to určitě už taky nebaví číst. Každopádně moje novoroční předsevzetí je psát pravidelně na blog. Tak mi držte palce a napište mi do komentářů, co by vás zajímalo (kromě toho, kdy bude v provozu Otakuland, o tom brzy napíšu).

Momentka ze sváření na konec

Už týden nekóduju... a vůbec mi to nechybí

noreply@blogger.com (peterxxl) — Tue, 08 Apr 2008 21:46:00 +0000

Nejprve bych se chtěl omluvit případným čtenářům tohoto blogu, že jsem toho v poslední době moc nenapsal. Mám pro to ale omluvu (ostatně jako pro věskerou moji čnnost, která se někomu nelíbí ;-)): měl jsem moc práce. Já vím, já vím... tahle omluva už je dost ohraná, ale bohužel je to pravda a zatím jsem nenašel způsob, jak svůj čas organizovat efektivněji a ostatní věci mají holt větší prioritu.

Tak teď tedy k tématu: od 1. dubna již nepracuji v Seznamu jako kodér (oficiálně webmaster), ale přestoupil jsem na pozici produktového manažera. Detaily se dozvíte uvnitř článku...

Vezmeme to tedy hezky od začátku. Již od střední školy jsem chtěl být manažer (nebo kosmonaut, "joke"). Když jsem skončil střední školu, začal jsem si hledat práci, ale protože jsem věděl o managementu velký kulový, na žádnou manažerskou pozici jsem životopis neposlal. Prostě jsem si nevěřil. První a jediný zaslaný životopis skončil právě v Seznamu. Jediný, díky bleskurychlé reakci naší personalistky Táni - ani jsem nestačil nikam poslat další, než jsem se rozhoupal, měl jsem zpátky odpověď. Přihlásil jsem se tehdy na pozici webmastera, protože to byla jediná věc, kterou jsem tenkrát trochu uměl, převážně díky mému webu Otakuland.cz, na kterém jsem ve volném čase pracoval. Se znalostmi ze školy by mě asi nikam nevzali. No a jako kodér jsem v Seznamu pracoval od 2.října 2006 až do minulého pondělí, 31.března 2008. A teď tedy, jak jsem se k tomu dostal...

Ten rok a něco jsem se snažil od produkťáků, se kterými jsem jako webmaster hodně spolupracoval, okoukat, co to vlastně obnáší. Pak jsem sebral všechnu odvahu a rozhodl jsem se, že se zkusím někam přihlásit. Nejprve jsem odpovědel na 2 maily s interním výběrovým řízením, ale ani jedno z toho nevyšlo. O několik měsíců později došlo k drobné restrukturalizaci v produktovém oddělení a začal jsem jednat s několika produkťáky. Do finále jsem to ale dotáhl s produkťákem, o kterém jsem vůbec nevěděl, že shání posilu. Nic jsem mu nepsal, ale náhodou se to nějak dověděl, tak mi napsal sám. Pokecali jsme a domluvili jsme se. Můj stávající šéf to posvětil (za čež mu děkuji) a smlouva byla na stole. No a od minulého úterka v tom jedu.

Docela mě to baví ... zatím, ale myslím, že to vydrží. Nejprve jsem si myslel, že se mi po kodéřině bude stýskat, ale jelikož jsem před 10 dny začal dělat poněkud větší úpravy na Otakulandu, tak toho kódóvání mám beztak habaděj.

O tom, jaké mám přidělené služby a další informace se dozvíte v některém s následujících blogpostů. V následujících dnech určitě něco přibude, protože jsem si momo jiné koupil Apple iPhone a Microsoft Zune. Z obojího jsem velmi "excited", takže o tom prostě musím napsat... so stay tuned!!! (aka "zůstaňte tuňáky")

P.S.: na fotce je moje nové místo, které se téměř neliší od předchozího, protože jsem si vše přesunul a uspořádal téměr identicky. Akorát nesedím hned u okna, což mě mrzí, ale sebevraždu neplánuji ;-).

JAK - interní javascriptové knihovny Seznamu nyní pro všechny

noreply@blogger.com (peterxxl) — Thu, 13 Mar 2008 12:33:00 +0000

Jak divoký (Bos mutus) je jedním ze zástupců pravých turů. Jedná se o mohutné zvíře, samec dorůstá přes 2 metry kohoutkové výšky a dosahuje hmotnosti kolem jedné tuny. Samice je ani ne poloviční...

Dobrá, teď vážně...

V práci už delší dobu používáme balíček knihoven, ulehčující práci s javascriptem, který se postupně vyčlenil z projektu Mapy. A nedávno už dospěl do takové fáze, že jsme se jej rozhodli zveřejnit (tím myslím autory samozřejmě, já jsem pouhý [vy]uživatel). Takže byl JAK, což je nyní oficiální pojmenování souboru knihoven, vypuštěn do volné přírody :)

Já sám JAKa používám téměř denně a psaní skriptů bez něj si nedovedu vůbec představit. Nyní, když je JAK volně k použití ho brzy využiji i tady na blogu a ostatních projektech. Pokud se vám bude JAK líbit, tak doufám, že se brzy objeví na internetu nějaké užitečné skripty na něm založené, které budou volně ke stažení :D. Sám snad něco také zveřejním.

Tak už neotálejte a stahujte a studujte: JAK.seznam.cz