Dobrodružství pokračuje… 22. 1. 2009

San Francisco je velké město, kde je k vidění nepřeberné množství věcí. Troufám si říct, že jsme zvládli navštívit tak jednu tisícinu toho, co se zde nachází. Navíc se zde konají různé sezónní akce, takže, aby člověk viděl všechno, musel by tu být minimálně jeden rok v kuse. Jen pro zajímavost, v době když jsme tu byli my, bylo uprostřed hlavního náměstí Union Square postavené umělé kluziště, takže si člověk mohl kdykoliv jít zabruslit na led pod palmami v krátkém tričku. Poslední věc, kterou bych chtěl uzavřít kapitolu o San Franciscu, je koupě auta.


Protože se blížil konec našeho domluveného noclehu přes CouchSurfing a celkově jsme se chtěli posunout dál, zbývala vyřešit jedna zásadní  věc – sehnat nějaké přibližovadlo. Jelikož jsme neměli ponětí, kde se čtvrti s prodejci aut (tzv. car dealery) nachází a prozkoumat to s použitím MHD by bylo hodně na dlouho, rozhodli jsme se, že si na 24 hodin půjčíme auto z půjčovny. Při výletu do Oaklandu jsme si zjistili ceny celonárodní půjčovny Enterprise, když jsme šli zrovna okolo. Ceny nebyli zrovna přívětivé a tak jsme po návratu z Oaklandu začali pátrat na internetu. Ceník celonárodních automobilek se od sebe nijak zásadně neliší, ale zase je výhoda, že se dá auto vrátit třeba na druhém konci Ameriky. Nakonec se nám za pomoci Google podařilo najít půjčovny City rent-a-car, což byla pouze malá místní půčovna, která měla v SF asi 2 pobočky. Ceny byli cca o 40% lepší. Auto sice nešlo vrátit někde jinde, takže jsme byli omezeni jen na nejbližší okolí, ale pro naše potřeby dostačující. Do půjčovny jsme se dopravili MHDčkem a auto jsme si půjčili na 24 hodin za $70. Musím vás však upozornit na jednu věc, ceny a různé vnitřní opatření , jako třeba že vám nekteré auto nepůjčí, když máte pod 25 nejsou vůbec nikde zakotvené. Přijdete jednou, něco vám řeknou, odejdete a když přijdete opět za 5 minut, tak je cena o deset procent vyšší a auto, které vám posledně nabídli nyní nechtějí půjčit, protože vám není 25 a výše a menší samozřejmě zrovna nemají. Zde je tedy doporučeno smlouvat a strašit, že půjdete jinam a za chvíli nebude stát v cestě žádná překážka. Zachvíli jsme si to už valili po San Franciských silnicích v šíleném kabrioletu značky Chrysler PT Cruiser. Ten den jsme se jeli podívat na otočku do San José, ale cesta se nakonec ukázala delší, než jsme si mysleli, takže jsme moc „car dealerů“ nenašli. Druhý den jsme měli auto vrátit do dvanácti hodin, tak jsme se vydali na průzkum do čtvrti Mission, kde by se prý měli nacházet nějací „car dealeři“ s levnými auty. Jedná se totiž o chudší čtvrť, obydlenou převážně imigranty ze střední a jižní ameriky. Po několika nevhodných dealerech, kde ceny nejlevnějších aut byly stále zcela mimo náš budget, jsme konečně narazili na slibně vyhlížející bazar. Oprýskané nápisy “car dealera“ s názvem Pan American Motors, umísteného kousek od hradu, kde se nátáčí porno a plácku, kde každý víkend prodávali mexičtí přistěhovalci kradené zboží, věstily úspěch. Při následném seznámení  se s personálem bazaru, bylo teměř jasné, že nakoupíme právě tady. Majitele se slunečními brýlemi i jeho věrného poskoka Henryho si lze opravdu jen stěží představit v jiné profesi. Majitel byl muž ve středních letech, který jen neustále chodil okolo, moc nemluvil a podezřívavě nás zkoumal a jeho poskok Henry byl starší kulhavý chlapík, který nenáviděl Ameriku a za celých 50 let práce pro „car dealery“ neměl jediný den dovolené. Oba vypadali jako ukázkoví mafiáni. Henry s námi vykoušel všechna 3 auta, která měla na okně cenovku s hodnotou nepřesahující $1400. Jednalo je o Toytotu, Chrysler a Hondu. Toyota a Chrysler vypadali hodně dobře, ale jakmile jsme však vyjeli na silnici, bylo jasné, že to jsou vraky. Asi nejstarší a nejhůře vypadající auto, Honda Civic z roku 1985, nevydávalo během zkušební jízdy žádné zvuky navíc a mělo najeto o polovinu méně než předchozí dva vozy. Majiteli jsme oznámili, že bysme rádi Hondu, ale nedáme za ni více než $1000. Z jeho úst se asi po dvou vteřinách ozvalo „Henry, prodej jim to“. Šli jsme do kanceláře a Henry s námi vyplnil potřebné papíry a při odchodu nás ješte pochválil, že jsme si vybrali dobrou dobu - je prý krize, jinak by nám to majitel neprodal tak lacino. Ještě nám stihnul dát pár dobře míněných rad na cestu, jako že třeba nemáme nikomu pomáhat a už jsme jeli ve vlastním autě směrem k Sunset District pro naše bágly.


Poslední noc v San Franciscu jsme strávili u jednoho počítačového programátora, kterého jsme našli na poslední chvíli přes CouchSurfing. Shodou okolností bydlel v části Mission, kousek od pornohradu i „car dealera“. Druhý den nás ještě stihnul pozvat na snídani za $30 a kolem poledne už jsme si to mířili do Sacramenta, havního města Kalifornie.

Komentáře

Helena Čekylová 24. ledna 2009 8:19

Tak to je dobrý. A neměli jste strach, že auto bude kradený? Šťastnou další cestu v hondičce!

admin 24. ledna 2009 18:10

To je preci uplne jedno, jestli je nebo neni, nemas sanci to poznat at to koupis od kohokoliv.

Cechoamerican 25. ledna 2009 19:17

Pri koupi ojeteho auta vzdycky vyzadujte carfax report. Je tam uvedeno vsechno co se s autem stalo, reportuji tam pojistovny DMV atd, takze je tam uvedena jakakoliv bouracka i ujete mile z kazdeho roku. Zjistete jestli vam zajistili prepis na DMV, vcetne smog checku. Na used cars dealers je treba si dat v USA pozor, ne vsechno co ti reknou, je pravda.

Okomentovat